Vytváření třídní moci v metropoli

                                                                    (Pracovní překlad)

Marxistický urbanista Henri Lefebvre napsal, že dělnická třída je tvořena z městského materiálu. Poukázal na to, že aby bylo možné dělnickou třídu pochopit a organizovat, je nutné na její každodenní život pohlížet v rámci městského života jako celku, tj. v jeho totalitě, a ne pouze na jeho výsek odehrávající se v továrně. Dále je nutné sledovat městskou dělnickou třídu v jejím celku, a ne pouze tu její část pracující v průmyslu či továrnách.

Podle jiného marxistického urbanisty Davida Harveye si většina marxistů tuto Lefebverovu tezi k srdci moc nevzala a měla nadále sklon ignorovat jak život dělnické třídy mimo továrnu, tak i ty její části, které nebyly součástí průmyslového proletariátu. U anarchistů to tak úplně neplatí. V minulosti totiž tvořili teorie, v nichž počítali s organizováním dělnické třídy jako celku spolu s [kapitálem] vyvlastněnými skupinami obyvatelstva, jakými jsou například rolníci a původní domorodí obyvatelé. Ani anarchistický kánon ani anarchistická praxe nepovažovaly průmyslovou dělnickou třídu za neoddiskutovatelný předvoj vyvlastněných.

Od svého obnovení v 90. letech 20. století se rovněž velká část anarchistické teorie i praxe zaměřovala na třídní boje vedené v městském prostoru; zejména se jednalo o squatting, protipolicejní a antirasistické mobilizace, akce zaměřené na místní potravinovou bezpečnost, boj proti přírodu devastující a kolonialistické urbanizaci, budování kontrakulturních prostorů a útočišť pro migrující dělníky. Obzvláště tomu tak je v Severní Americe, kde byla širší anarchistická tradice téměř zcela přetržena.

V tomto článku tvrdíme, že samotné organizování se na pracovištích nebo zaměření se na komunitní/městské otázky samo o sobě nestačí. Z historického úhlu pohledu byla anarchistická a další moderní sociální hnutí nejsilnější, pokud se co nejvíce zaměřila na celek kapitalistického vykořisťování a nadvlády – tj. organizovala se podél co nejširších třídních linií jak na pracovištích, tak i v ulicích. Začneme reflexí anarchistického hnutí v revolučním Španělsku a zaměříme se na to, jak se anarchistické organizace pokoušely tento výše zmíněný úkol naplnit. Dále se pokusíme o nastínění teoretické báze, abychom prozkoumali zvláštní roli, jakou města a urbanizace hrají v kapitalistické produkci a v reprodukci kapitalistického systému, a jaký to má význam pro současný [společenský] kontext. Následně prozkoumáme, jak [tento] produkční způsob a [jednotlivé] fáze urbanizace vytváří a ovlivňují jim odpovídající třídní skladbu a na ni navázané formy boje. Nakonec uvedeme praktický příklad, jak by tato analýza mohla být prospěšná pro naši organizační práci.

Historická studie: CNT a městská sociální hnutí

Kromě toho, že nám k našemu tématu poskytne úvod a zasadí jej do konkrétních [historických] podmínek, má zkušenost CNT před Španělskou občanskou válkou a během ní rovněž tu výhodu, že ukazuje na silné propojení bojů na pracovištích s městskými boji, které se stalo základem jednoho z nejoslavovanějších anarchistických hnutí. Pokud [při čtení] vezmeme do úvahy zcela odlišné podmínky a [společenský] kontext, v němž se nacházíme nyní, mohlo by to, jak doufáme, ulehčit úvahy o tom, jak dnešní anarchisté mohou posílit dopad svých činností v rozdílných oblastech práce, kterým se věnují, tím, že je prováží do nějaké formy široce třídně pojaté celoměstské strategie. cnt

Příklad CNT se může zdát být překvapující nebo jednostrannou volbou. Syndikalistické křídlo severoamerických anarchistů si je velmi hlasitě nárokuje [pro sebe]. Současná práce anarchistického historika Chrise Ealhana ale ukazuje, že CNT byli něčím mnohem víc než jen organizací působící na pracovištích. Ealhan tvrdí a přesvědčivě to dokládá prostřednictvím až puntičkářsky zpracovaných společenských dějin zdola, že CNT lze nejlépe popsat jako pospolitost odborově organisované dělnické třídy z barcelonských dělnických čtvrtí. Zde bohužel nemůžeme jít do podrobností, ale Ealhanova kniha téma probírá plněji. Doufáme, že následující nástin vyjasní druh strategie, kterou máme na mysli, a že podnítí radikální představivost k jejímu využití v současných městských třídních bojích. Aby bylo jasno, netvrdíme, že by se měl model předfrankistické CNT pro současné městské třídní boje používat metodou „copy and paste“. Spíše by nám měl pomoci v úvahách, jak se v našich městech organizovat dnes.

Historie barcelonské CNT nám dává příklad čtyř prvků, jež nám mohou pomoci při organizační činnosti v našich dnešních městech. Zaprvé byla barcelonská CNT organizována jak na pracovištích, tak i v městských čtvrtích. Z organizačního úhlu pohledu byly hlavním principem „komunitního syndikalismu“ CNT comités de barriada, tj. obvodní výbory. Tyto výbory působící v nově ustavených centrálách se staly obdobou dílenských důvěrníků (mluvčí odborů) s tím, že „dílnu“ zde představovala městská čtvrť. Tito „komunitní důvěrníci“ jednali „v každé ze čtvrtí jako oči a uši odborů“ a tvořili komunikační kanál mezi čtvrtěmi a barcelonskou federací, která koordinovala jak místní odbory, tak i čtvrtě, které v té době byly baštami revolty, samosprávy, autonomie a třídní jednoty.

Tato struktura CNT nejen dovolovala mobilizovat komunitní podporu místních komunit pro boj na pracovištích a naopak, ale také dovolovala Barcelonské federaci plánovat své akce a činnost v celoměstském měřítku. Docílila toho sjednocením čtvrtí pro akce po celém městě. Tato struktura také CNT napomáhala v jejích ingerencích v městském prostoru a v dobývání autonomní sfér ve městě – ovládat ulice i pracoviště a získávat průmyslovou moc. Schopnost strategicky působit v celoměstském měřítku, tj. město organizovat, je druhým klíčovým prvkem komunitního syndikalismu CNT.

Boj za věc barcelonské dělnické třídy jako celku, jak na pracovištích, tak i mimo ně, je třetím klíčovým prvkem. Tato skutečnost totiž organizaci dodávala sílu vést boje proti pronajímatelům bytů, policii, keťasům, šmelinářům, rostoucím cenám veřejných služeb a dalším problémům a nepřátelům, kterým barcelonská dělnická třída čelila – důležitou výjimku tvořilo selhání organizace v boji proti patriarchátu jak uvnitř hnutí, tak mimo něj. Dalo by se říci, že CNT svými boji zasahovala jak do produkční, tak i komoditní a finanční sféry oběhu kapitálu, a stejně tak bojovala i proti španělskému státu: odpornému nástroji španělského i mezinárodního kapitálu. Jedním ze slavných příkladů je barcelonská stávka nájemníků z roku 1922, organizovaná svazem nájemníků při CNT. Tímto způsobem CNT začala s organizační prací jak ve sféře produkce, tak i reprodukce městského života dělnické třídy. Budeme-li parafrázovat Lefebvera, byla barcelonská dělnická třída tvořena z městského materiálu a CNT čerpala svůj úspěch přední organizace dělnické třídy z faktu, že sama sebe z tohoto materiálu budovala.

Ealham dále poznamenává, že nejen že se CNT městskému terénu přizpůsobila, ale také jej prosazováním universalismu dělnické třídy změnila. Universalistické sebepojetí totiž barcelonské dělnické třídě umožnilo rozšířit škálu svých identit a loajality z jednotlivých čtvrtí na dělnickou třídu jako celek. To tvoří čtvrtý klíčový prvek, který zde chceme vyzdvihnout, protože z antikapitalistického hlediska je, vyjdeme-li od existujících místních a/nebo [ještě] užších pojetí identit, utváření loajality ke třídě jako celku klíčové pro naše organizační úsilí, zvláště na úrovni místních pospolitostí v jednotlivých čtvrtích.

To jsou tedy ony čtyři prvky příznačné pro barcelonskou CNT, které nám mohou pomoci v úvahách, jak by měl z pohledu anarchistů dnes vypadat strategický rámec pro organizační práci. Ač je mezi podmínkami Španělska 30. let 20. století a našimi dnešními podmínkami obrovská propast, stále platí, že vždy, když v městských společnostech nastane revoluční situace, je živena hustou spletí sdružení/asociací, jež se rozvinula (vznikla) na úrovni [místních] sousedství, měst a metropolí.

Na příkladech z historie se lze mnohému naučit (a v mnohém se inspirovat), ale skutečným počátečním bodem [naší práce] v současných městech je zkoumání povahy kapitálu a dělnické třídy. Je na městské zkušenosti něco zvláštního, co podněcuje třídní boj? Nebo jsou snad města jen nádobami, do nichž se vlévají boje vzniklé v produkční sféře? Tato otázka je dnes pro anarchisty důležitější než kdy předtím, protože vzrostl nejen počet měst obecně, ale města se rozrostla i co do velikosti a počtu obyvatel a prodělala dramatické strukturální změny. Městská sociální hnutí, z nichž mnohá byla militantní a grassroot, se snaží uchopit problémy spojené s neoliberálními metropolemi, a rovněž akademici se stále více zaměřují na tzv. „městskou otázku“.

Urbanizace jakožto produkce

Pakliže si dáme dohromady to, co víme o kapitalistické urbanizaci se zkušeností městských sociálních hnutí, vyplavou nám na povrch [možné] revoluční perspektivy. Antikapitalista angažovaný [v boji] v městském prostředí musí pochopit, jakou roli město hraje v procesu kapitalistické akumulace. Z tohoto důvodu se vrátíme k práci Davida Harveyho, která se zaměřuje na dva způsoby akumulace kapitálu, při kterých hraje město v rozvoji kapitalismu ústřední roli: proces vstřebávání kapitálu a prostředek uskutečnění pro kapitál nutného prostorového zafixování (spatial fix).

Harvey upozorňuje na fakt, že města byla projektem na kontrolu nad nadproduktem práce již v předkapitalistickém období. V kapitalismu se urbanizace stala jedním z klíčových stabilizačních prvků systému sloužící jako výpusť pro nutné reinvestice zisků, které kapitalisté potřebují [realizovat], aby si mohli konkurovat, formovat spotřebu a usměrňovat toky práce a kapitálu ve svůj prospěch. Harvey město považuje za produkční bod zásadní pro rozvoj a udržení kapitalistického systému. Město je důležité proto, že dokáže absorbovat přebytečný kapitál, poskytnout dělníkům obživu a přístřeší, vyrábět a přepravovat zboží. Vedle jednotlivých továren a pracovišť lze město celkově vnímat jako hlavní produkční místo, centrum tvorby [tržní] hodnoty.

Aby přežil, musí kapitalismus neustále růst. Tento neustálý růst však vytváří bariéry, jakými jsou např. „vysoká cena práce“. Tyto bariéry musí být překonány, jinak se kapitalismus dostane do recese nebo do [vleklé] krize. Harvey tvrdí, že v minulosti kapitalisté používali urbanizaci jako prostředek překonání překážek stojících kapitálu v cestě. Strukturální přeměnou stávajícího městského prostředí proměnili i životy lidí, kteří v něm žijí. Kapitalismus po Druhé světové válce potřeboval přenést své těžiště z válečné ekonomiky na masovou motorizaci (výroba automobilů) a na rozvoj konzumerismu. Suburbanizace severoamerických měst byla oním prostorovým zafixováním (spatial fix), které tvořilo bariéru proti nadměrné akumulaci kapitálu. Později, když odbory v automobilovém průmyslu a výrobě spotřebního zboží získaly na síle, kapitál reagoval deindustrializací a přenesením produkce do míst s nižšími mzdami.

Jestliže může městské prostorové zafixování kapitálu (spatial fix) spustit novou fázi akumulace, může [na druhou stranu] rovněž připravit půdu pro další krizi. Investice do nově vybudované infrastruktury se nemusí zdařit tak, jak si to kapitalisté naplánovali. A právě to se stalo jádrem současné krize kapitalismu. Jak za neoliberálního režimu rostla nadhodnota, kterou si kapitál přivlastňoval, rostl také tlak na města, která měla tuto nadhodnotu absorbovat. Za Clintonovy administrativy ve Spojených státech tento tlak vyústil v agresivní odbourávání regulací pro přístup k hypotékám pro nízkopříjmové pracující. Dluhy, tlak na snižování mezd, schematické finanční nástroje [pro burzovní obchody] a příliš velká výstavba domů „do zásoby“ jsou hlavní složky, z nichž vzešla krize sub-prime hypotečních úvěrů roku 2008, která byla v podstatě krizí urbanizace. Tato krize se nyní stále pohybuje po světě a hledá místo pro své další prostorové zafixování (spatial fix).

Urbanizace a vykořisťování

Výraz „prostorové zafixování“ (spatial fix) má i svůj druhý význam. Nejen, že prostřednictvím města kapitál „fixuje/opravuje“ své rozpory, ale také na místě zafixovává celou škálu [rozličné] fyzické infrastruktury (fixní kapitál) a na ni navázané sociální vztahy. Každá fáze kapitalistické urbanizace se sebou přináší svou vlastní směs technologií, konzumních vzorců a třídní politiky – Harveyův „sociotechnický mix“. Fordistické město zkombinovalo vysoce energeticky náročnou prostorovou formu, strukturu vysokých mezd pro privilegované části dělnické třídy a třídní spojenectví mezi [těmito] privilegovanými dělníky a místními elitami do stroje na městský růst, jehož základní součástí byla suburbanizace. Odvrácenou stranou tohoto procesu bylo omezení investic do vnitřních měst, která byla ponechána méně privilegovaným částem dělnické třídy a postupnému úpadku.

V posledních letech se pozornost neoliberálního kapitalismu obrátila nazpět k vnitřním městům, která pro něj představují čerstvé zdroje akumulace a absorbce kapitálu. Zatímco deindustrializace postupovala rezavým pásem1, větší metropole se staly centry kapitalistických inovací ve finančních službách a službách na ně navázaných. Socioložka Saskia Sassen mapuje rozvoj těchto „globálních měst“ v širokém kontextu kapitalistické globalizace. Sassen tvrdí, že s rozvojem informačních technologií a globalizací se města stala nejdynamičtějším a nejziskovějším sektorem ekonomiky v rozvinutých kapitalistických státech, který nadnárodním korporacím poskytuje zásadní servis v podobě např.: právního zastoupení, finančních služeb, lidských zdrojů atd., aby mohly řídit transnacionální produkci a na ně navázané řetězce služeb.

Násilí ve společnosti, které gentrifikace přináší, musíme chápat v těchto širších souvislostech. Mechanismus městského růstu se svou vlastní kulturou a soubory racionálních vztahů se rozvíjí v rámci procesů probíhajících v tomto globálním městě. Druhotné formy vykořisťování, existující vedle vykořisťování práce na pracovištích, vyplouvají na povrch s tím, jak kapitalismus restrukturalizuje neoliberální město. Umění a kultury, svázaných s novou urbanistickou ideologií „kreativní třídy“, se chopil finanční kapitál a spekulanti s nemovitostmi, aby mohli na městský prostor uvalit monopolistické nájmy. Zatímco rozvoj kondominií v centrech měst vzkvétá, městští chudí – kteří se modlí za den, kdy splatí půjčky slumlordům a pracovním agenturám – jsou vystěhováváni na periferii. Velké části někdejší průmyslové dělnické třídy jsou vytlačeny do hůře placených nestálých pracovních pozic ve službách, které slouží potřebám bílých límečků z městské střední třídy. Mezitím dále pokračuje ničení venkova rozšiřováním předměstí, vzdor urbanistickým mantrám o intenzifikaci a „chytrém růstu“.

Třídní boj za městské obecně sdílené statky

V kapitalismu je město klíčovým bodem produkce, vykořisťování a nakonec i třídního boje. Města, bez ohledu na jejich konkrétní povahu, jsou ohromným úložištěm [kapitalistické] hodnoty, o kterou je veden boj. Obecně sdílené statky zahrnují samozřejmě vnímané součáti veřejného prostoru a komunální služby, které mohou poskytnout oddech a zlepšit život lidem z dělnické třídy. To nám ale ještě neříká nic o vyhlídkách zespolečenštělé produkce koncentrované v městském prostoru. Jak v mnohem dřívější fázi kapitalistické urbanizace prohlásil Kropotkin:

Města […] jsou organismy žijící po staletí. Kopejte pod nimi a naleznete jedno na druhém, základy ulic, domů, divadel, veřejných budov. Zkoumejte jejich dějiny a uvidíte jak historie města, jeho průmyslu, jeho zvláštní vlastnosti, pomalu rostly a dozrávaly prostřednictvím spolupráce generací jejich obyvatel, než se mohla stát tím, čím jsou dnes. A dokonce i v současnosti hodnota každého obydlí, továrny či skladiště, jež byly vytvořeny nashromážděnou prací milionů dělníků, dnes mrtvé a pohřbené, jsou udržovány pouze přítomností a prací pluků lidí [sic], kteří dnes obývají zvláštní kout zeměkoule. Každý z atomů toho, čemu dnes říkáme „bohatství národů“ je dlužen svou hodnotu skutečnosti, že je součástí celku. Čím by byl londýnský přístav nebo velké pařížské obchodní domy, kdyby nebyly situovány v obrovských centrech mezinárodního obchodu? Co by se stalo s našimi doly, továrnami, dílnami, železnicemi bez obrovského množství zboží, které je každý den přepravováno jak po souši, tak po zemi?“

Obecně sdílené statky však [pro kapitál] nabývají i jiných ztělesnění hodnoty – ve formě umění, kultury, vzdělání a příležitostí pro bohatší společenský život. V neoliberálním městě, v mnohem větší míře než v dřívějších fázích rozvoje kapitalismu, je fyzická produkce rozšířena o to, čemu autonomisté říkají „nehmotná práce“. Hardt a Negri tvrdí, že odklon od průmyslové produkce ve vyspělých kapitalistických zemích dal vyrůst nové dominantní formě produkce, kde produkovanými věcmi nejsou hmotné komodity, „ale nehmotné statky, jakými jsou ideje, znalosti, formy komunikace a vztahy“. Dále tvrdí, že tyto komodity sami o sobě, skrze úzký vztah nehmotné práce, spolupráce, kooperace a komunikace, jsou jistou formou zespolečenštění. A jak jsme viděli, tato nová produkce je úzce spojena s produkcí urbánní. Boj za svobodnou (komunistickou) distribuci obrovských hodnot, jež městské obecně sdílené statky představují, může obsáhnout hlavní požadavky dělnické třídy v její politicky uspořádané podobě. Politická třídní skladba se dlouhodobě projevovala v dílčích formách odpovídajících čtvrtím, kde příslušníci dělnické třídy žili – počínaje arrondissementy různých pařížských povstání, přes sověty v revolučním Rusku, až k soudobým lidovým shromážděním v Oaxace, Buenos Aires, Španělsku a Egyptě.

Tvorba městského materiálu: Třídní skladba a vědomí

Když hovoříme o třídní skladbě, máme na mysli výsledek dělby práce, kterým je rozdělení proletariátu nutné pro fungování kapitalistické produkce a reprodukce. Vnucování genderových společenských rolí, placená a neplacená práce, zaměstnání a nezaměstnanost, režim nadřazenosti bílých a patriarchát, jsou [jen] některými ze sil, které formují dělbu práce a třídní skladbu. Tato skladba je v neustálém pohybu – neustále se obnovuje a mění v důsledku pokračujícího procesu třídního boje probíhajícího jak uvnitř tříd, tak i mezi nimi. Pokud kapitál narazí na limity svého růstu a expanze, hledá nové způsoby jak [dělnickou] třídu rozdělit, vykořisťovat a vyvlastňovat, aby tak mohl tyto limity překonat. Pod tímto tlakem se dělnická třída proměňuje a musí tedy [nutně hledat] a najít způsoby, jak se proti kapitalistické nadvládě postavit a vzdorovat jí.

Tento pokračující konflikt vytváří určité kombinace sil, jež uvnitř [dělnické] třídy vedou k rozvoji různých forem vědomí a revolučního potenciálu. Pro většinu radikální levice to znamená, že je možné zhruba určit tu část třídy, která se může stát revolučním subjektem schopným vést boj [mas] za svržení kapitalismu a budování socialismu. Záleží na stupni ortodoxnosti a dogmatismu, ale nejčastěji bývá jako tento subjekt označován průmyslový proletariát. Jelikož stojí ve středu kapitalistické produkce, je jeho vykořisťovaná práce v továrnách, závodech a dílnách vnímána jako hlavní tvůrce hodnot a také jako činitel nejschopnější narušit akumulaci bohatství za pomoci stávek, sabotáží a okupací. Proto se o pracovištích a bojích průmyslového proletariátu začalo teoretizovat jako o nejstěžejnějších ohniscích třídního boje, nebo byly přinejmenším vnímány jako hlavní předmět zájmu revolucionářů.

Společnost coby továrna

Nástup výrobní linky, automatizace a vojenská disciplína na pracovištích, dovolily průmyslovému kapitalismu neuvěřitelně navýšit produkční kapacity. Nárůst produktivity si na kapitalistech vynutil vyjednávání s odbory o klidu na pracovištích. Historické období Fordismu definovalo uspořádání postavené na vykořisťování zaměstnanců žijících ze mzdy a jeho dalšími pilíři byla nadvláda bílých a patriarchální vztahy.

Marxistická feministka Selma James ve svém klíčovém eseji Pohlaví, rasa a třída rozpoznává v zavedení mzdového systému základní nástroj udržování genderového, rasového a třídního rozdělení [společnosti], a ve světle třídní skladby zkoumá jeho důsledky. James se zvláště zaměřuje na utváření a udržování nukleární rodiny jakožto základní organizační jednotky společnosti, která je zásadní pro expanzi kapitalistické nadvlády. Sféra neplacené práce není v tomto společenském systému [vůbec] vnímána jako „práce“ – příprava jídla a udržování přístřeší pro nukleární rodinu; výchova dětí, výchova nové generace dělníků, které následně může kapitál vykořisťovat. Tato neplacená práce se v průběhu historie, prostřednictvím genderových socializačních procesů, stala doménou žen. Genderová socializace překrývá vykořisťující povahu domácích prací stereotypy – jedná se o ženskou práci stojící mimo klasický vykořisťovatelsko-produkční vztah na pracovišti – a to navzdory tomu, že její funkce „nepřináší-li [kapitalistům] zisk přímo, je konec konců přínosem pro expanzi a rozšiřování nadvlády kapitálu“.

Zatímco vztahy zkoumané v eseji Pohlaví, rasa a třída mají své těžiště zejména v konkrétních podmínkách života žen v domácnosti a roli domácí práce [v kapitalistickém systému], metodologie, kterou James vyvinula, [nám] poskytuje mocný nástroj pro osvětlení terénu, na kterém se třídní boj odehrává a který se pokračuje daleko za tovární zdi. Odhaluje tím také nedostatky odborů jakožto organizace, „která nepřetržitý boj [dělnické třídy] o společenskou moc omezuje na ekonomické činitele – více kapitalistické kontroly výměnou za vyšší týdenní almužnu“, a v důsledku často udržuje a posiluje dělbu práce a vnitřní rozpory v naší třídě, spíše než aby otevírala cestu k jejich rozbití.

Třídní válka v neoliberálním městě

V Kanadě a Spojených státech je s postupující deindustrializací stále méně pravděpodobné, že se produkce soustředí v jednom určitém segmentu ekonomiky, namísto toho je rozptýlena po celé planetě [a propojena] v obrovské síti, jejíž vznik umožnil široce rozšířený přístup k vyspělým komunikačním technologiím a také vojenská a politická moc buržoazie. Odbory, které kdysi reprezentovaly tisíce dělníků a zajišťovaly slušné důchody a platy, jsou již desetiletí na ústupu. Materiální podmínky si vynucovaly překonání fordistického kompromisu a poskytovaly k němu prostředky – kapitál nyní může obíhat rychlostí světla a není vázán ani hranicemi ani není ohrožován svými dřívějšími třídními odpůrci. V podmínkách, kdy je klasická organizační práce nemožná nebo v některých případech ilegální, organizovaná pracovní síla již není překážkou pro akumulaci bohatství. Pro kapitál je výhodnější „jednat“ s izolovaným individuálním dělníkem, než vyjednávat s odborově organizovanou pracovní silou. Pracujícím se stálým úvazkem to lze vysvětlit asi takto: „Kariéra“ takovéhoto pracovníka stojí na nestálé a nízce honorované práci pro více zaměstnavatelů z různých oborů. Spíše než aby byla kategorie prekérního zaměstnance [jak tomu bylo v minulosti] výjimkou, stává se pravidlem. Je důležité poznamenat, že tato prekarita byla vždy vnucována nejvykořisťovanějším částem pracovní síly, konec konců kategorie migrujícího dělníka je sama o sobě svou prekérností definována. Zatímco kapitál se může pohybovat [zcela] volně a najímat pracovní sílu tam, kde mu to přijde nejpříhodnější, proletariát se za ní musí doslova hnát, pakliže je to nutné, třeba přes celou planetu. Již nejde o to, že v období hledání stálého pracovního místa melouchaříme na různých fuškách, ale tohle melouchaření je naší stálou prací. Současná zpráva publikovaná katedrou Labour Studies na McMaster University and the United Way – It’s More than Poverty (Je to více než chudoba) udává, že prekérně pracující již tvoří více než polovinu pracovních sil v Hamiltonu a GTA.

V tomto kontextu, a to byl i v minulosti tento předpoklad nedostatečný, již nemůžeme roli činitele s nejrevolučnějším potenciálem či bojovností v rámci dělnické třídy tak lehce přisoudit průmyslovému proletariátu. Aby se kapitalismus zbavil svých slabých míst, tj. standardních odborových stávek v klíčových výrobních odvětvích, restrukturalizoval produkci [tak, aby organizaci stávek co nejvíce znemožnil] a odborům tím vylámal zuby.

Nicméně když o městě uvažujeme jako o „společenské továrně“ a o vztazích , které ji tvoří, udržují a reprodukují, jako o silách, jež určují postup boje, vyjasní se nám nové možnosti vytváření strategií, taktik a politického směřování. Městský obvod se stává dílnou tvořenou pracovními agenturami, činžáky, domácnostmi a rodinami, úvěrovými kancelářemi, stavbami atd. K odpovědnosti musí být dohnána policie a pronajimatelé bytů a naše boje se musí zaměřovat na nucenou migraci, stav veřejných služeb, péči o děti a gentrifikaci. Procesem „vyjednávání“ „kolektivní smlouvy“ nebo změny podmínek se někdy stávají blokády dopravy, okupace veřejných náměstí či protipolicejní výtržnosti. Pojem třídní skladby je naprosto klíčový, protože může revolucionáře dovézt k tomu, aby organizační formy a obsah boje budovali na základě znalostí, které jim poskytlo studium stále se měnící zkušenosti pracujících v každodenním životě.

Průzkum terénu

Úkolem, před kterým revolucionáři stojí, je určit, jakým způsobem uchopit konflikty, které uvnitř „společenské továrny“ propuknou, a jak se zapojit do bojů, které tyto konflikty vyvolají, způsobem, který co nejvíce zvýší jejich revoluční potenciál a [zároveň] bude čelit rozporům, které bude záhodno překonat a zrušit. Pro námi zamýšlený experiment v městské sebeorganizaci jsme upřeli pozornost na velmi různorodou a procesu gentrifikace podrobenou torontskou čtvrť Parkdale. Zde se pokusíme uplatnit náš teoretický rámec, abychom prozkoumali místní třídní skladbu a vyhlídky pro třídní boj, tj. abychom identifikovali možnosti [politické] intervence a [možné] formy [společenské] organizace na širokém třídním základě.

Parkdale je stará dělnická čtvrť na jihozápadě Toronta. Je v ní velká koncentrace rychle vyrostlých činžáků, kde žije na desítky tisíc nízkopříjmových nájemníků. Vzhledem k relativně levnějším nájmům a blízkosti centra byla dříve Parkdale prvním místem pobytu pro migranty přicházející do města. Během 90. let 20. století se sem přesunuly bary a prodejny s občerstvením pro mladé profesionály [z vyšší střední třídy]. Tento vývoj potvrzuje globální trend, kdy se kapitál vrací do vnitřních měst, aby zde hledal nové zdroje pro svou akumulaci.

Zmíněné činžáky ale gentrifikačnímu tlaku kapitálu na vytlačení obyvatel čtvrti do značné míry brání. Tyto budovy vnímáme jako překážku, která brání novému zafixování kapitálu (spatial fix). Stavby z betonu a oceli představují masivní součást infrastruktury čtvrti. Aby mohlo být Parkdale plně gentrifikováno, budovy by musely být z velké části přestavěny nebo zbourány. Obyvatelé jižního Parkdale jsou neuvěřitelně chudí.

Nezaměstnanost je zde vysoká a mnoho obyvatel žije na sociálních dávkách. Žijí zde velmi různorodé skupiny lidí: velké skupiny Tibeťanů, maďarských Romů, Vietnamci, imigranti ze Sri Lanky apod. Je naprosto jisté, že velká část obyvatel Parkdale patří mezi pracující chudé, ale žádné údaje o jejich zaměstnáních nejsou k dispozici. Můžeme pouze odhadovat, že místní obyvatelé z řad imigrantů většinou pracují v prekérních, špatně placených zaměstnáních ve službách, výrobě (prostřednictvím pracovních agentur) a v opatrovnickém sektoru.

V současnosti the Parkdale Business Improvement Area (BIA), asociace vlastníků a nájemníků komerčně využívaných nemovitostí, pracovala na vytváření obrazu Parkdale coby čtvrti na vzestupu. Opatříli ji novou značkou „Parkdale Village“, a „prodávali“ ji jakožto čtvrť imigrantů, umělců a mladých profesionálů, jako jednu z hlavních torontských oblastí vhodných pro nakupování a obchod. Propagandistická kampaň BIA vytváří hodnotu pro vlastníky nemovitostí, protože pak mohou vybírat vyšší nájmy od bohatších mladých profesionálů; a rovněž poskytuje příležitosti pro developery, protože čtvrť začíná přitahovat bohatší lidi. Tento [mediální] obraz ovšem ignoruje skutečnost rostoucí chudoby a nerovnosti v současném Parkdale.

Etnicky heterogenní skladba obyvatel čtvrti v sobě nese rozpory, které musí být jednoznačně překonány, aby bylo možné začít budovat třídní moc. Místní situace je tak v ostrém kontrastu se situací v Barceloně 30. let 20. století, kde dělnické barrios byly většinově etnicky homogenní. Uvažme kupříkladu případ maďarských Romů. Maďarští Romové začali do Kanady utíkat před pravicovými polovojenskými skupinami na konci nultých let nového tisíciletí a mnoho z nich se usadilo v Parkdale. Ani v Kanadě se ovšem tito romští uprchlíci nevyhnuli rasismu. Federální vláda dala jasně najevo, že Romové nejsou v Kanadě vítáni, tím, že Maďarsko zapsala na seznam Bezpečných zemí a financovala reklamní kampaň v oblastech obývaných Romy, která naznačovala, že Romové nejsou v Kanadě vítáni. V Parkdale Romové také čelí diskriminaci od pronajímatelů bytů, sociálních agentur a sousedů v činžácích.

Bydlení je stále klíčovým tématem a sférou boje v reprodukční sféře života dělnické třídy v této čtvrti. V jižním Parkdale žije na 93% obyvatel v nájemních bytech. Nájemníci zde čelí zvyšování činží, mizerným podmínkám bydlení a pronajímatelům lačným zbavit se chudých nájemníků ve prospěch nájemníků movitých. Asociace parkdalských nájemníků, která se kvůli řešení těchto otázek organizuje již od 70. let 20. století, přitáhla mediální pozornost k praktikám některých pronajímatelů bytů. Nicméně zvláště v současnosti se skupina potýká s ostrými rozpory mezi nájemníky, obzvláště se to týká Romů.

Další sférou boje jsou státní imigrační politiky. Deportace parkdalského středoškolského studenta Daniela Garcii v lednu 2011 se ve čtvrti stala katalizátorem sjednocení různých částí [dělnické] třídy v kampani za zastavení deportací, do níž se zapojili učitelé i obyvatelé čtvrti. Kampaň však také odhalila rozpory v třídním vědomí, neboť mnoho z lidí do kampaně zapojených reprodukovali státní ideologií naočkovanou představu o vzdělaných kvalifikovaných imigrantech a hovořili o Garciovi jako o dobrém studentovi a produktivním členu společnosti.

Budování moci ‚blok po bloku‘

Anarchisté uznávající třídní boj v našem prostředí často fetišisovali úlohu odborů v politických intervencích. Jaký je ale v současnosti vnitřní stav odborových organizací? Byrokracie složená z placených zástupců, právníci, organizátoři, činovníci, plus řada řídících pracovníků a občas vrstva odborových aktivistů. Většina řadových členů se na aktivitách odborů nijak nepodílí. Dokonce i procento pracujících podílející se na demonstracích během stávek je často velmi nízké. A jak prohlásila Selma James, odbory hrají v kapitalismu svou roli tím, že udržují rozpor mezi placenou prací a prací neplacenou – reprodukční. Ačkoliv pracoviště [stále] zůstávají jedním z potencionálních míst pro politickou intervenci, odmítáme představu, že by pro anarchisty měly být odbory pro tuto intervenci základní strategickou baštou.

Komunitní organizování řízené sociálními agenturami je podobně neefektivní. Tento model kanalizuje třídní boj do vyjetých kolejí právních tahanic, lobování a konzultací s vládou. Stávka nájemníků na West Lodge Avenue v Parkdale v raných 90. letech 20. století byla místní právní poradnou navedena [právě] tímto směrem. Na radu právníků nájemníci vstoupili do soudní bitvy s nepřítomným pronajímatelem bytů, aby dosáhli přeměny domů na bytové družstvo. Kauza však byla ztracena, když se pronajímatel vrátil z dřevařských prací, aby prokázal své vlastnické právo, a stávka byla demobilizována.

Odborářství v sociálních hnutích a komunitní organizování řízené sociálními agenturami sdílejí roli zprostředkovatele třídního boje. Obé je řízeno vrstvou byrokratů a profesionálů, jejichž zájmy se od zájmů řadových pracujících a obyvatel čtvrti [značně] liší. Zatímco zájem řadového pracujícího a nájemníka parkdalského činžáku je přestat být členem vykořisťované třídy, odboroví byrokraté a pracovníci agentur jsou na třídním rozdělení společnosti existenčně závislí. Proto každá smysluplná organizace usilující o osvobození musí člensky vycházet z utlačované třídy a pracovat pro její zájmy; pracovat mimo rámec činnosti a proti těmto sociálním manažerům.

Jakožto organizace zabývající se životem dělnické třídy jak v oblasti produkce, tak i reprodukce, mají shromáždění rovněž další výhody oproti skupinám zaměřeným jen na jedno téma, jednoúčelovým kampaním, které po dosažení cíle končí nebo aktivistickým organizacím. Shromáždění je ve své autonomní formě organizace flexibilní a je schopné zabývat se nejrůznějšími problémy a tématy. Jeho pružnost mu propůjčuje větší životaschopnost než běžné skupině pracující na kampani, protože se nerozpadá po tom, co byla kampaň úspěšně ukončena nebo s neúspěchem odpískána. Aktivity shromáždění mohou pokračovat od jednoho boje k druhému s tím, že shromáždění musí být schopno si vzít z minulých bojů poučení pro boje příští. Sousedská shromáždění vnímáme na základě našich současných výzkumů a aktivit v městském prostředí jako model, který nejlépe odpovídá jeho současné třídní skladbě. Nicméně je potřeba dalšího zkoumání a praxe k ověření funkčnosti tohoto modelu a k jeho dalšímu rozvoji.

Závěr

Zatímco organizační formy jakými jsou sousedská shromáždění v sobě nesou příslib stát se v našich městech prostředky k proměně třídní moci, jsou rovněž výzvou k zhodnocení naší konkrétní role anarchistických militantů. Uvnitř [dělnické] třídy existují rozpory, které musí anarchisté pomoci politicky překonat, pakliže ji chtějí sjednotit.

Zápolení s různými „komunitními“ institucemi (jako jsou církve, místní politici, konzervativní skupiny, svazy majitelů domů/bytů, iniciativy komunitního dohledu) znamená kanalizovat křivdy a mírnit konflikty a to není lehký úkol. Prosazování samosprávy a přímé akce neznamená, že anarchisté zmizí ze scény, pokud si například shromáždění jako svou taktiku zvolí lobování na radnici. Anarchisté spíše musí na tyto rozpory poukazovat a snažit se shromáždění směrovat k bojům či konfliktům, které mu pomohou je překonat a vyvarovat se oportunismu nebo jen „hašení požáru“ (ambulance-chasing). Napadání nadvlády bílých, patriarchálních struktur a homofobních stereotypů uvnitř [dělnické] třídy je rovněž úsilím, kde může anarchistická intervence sehrát pozitivní roli, stejně jako v prosazování zmíněných principů samosprávy a přímé akce. Navíc, shromáždění pravděpodobně začne nabírat masové povahy v období nízké intenzity třídního boje, kdy vyvstane katalizační moment boje.

Sousedská shromáždění mohou mít k organizování třídních bojů zcela jiný přístup, ale to není samo o sobě vše. Stále musíme být aktivní v analyzování a reakcích na různé boje a rozpory, které se v neoliberálním městě objeví. Nesmíme se též izolovat v jedné části města nebo se zaměřit jen na jedinou třídu či část třídy a doufat, že obsahuje všechny nutné pravdy, které posunou naši třídu vpřed. Kapitál městský prostor stále více vykořisťuje a neustále v něm vytváří další rozpory. Proto se musíme snažit, aby naše analýzy a boje měly co největší dosah a úplnost. Shromáždění musí napříč čtvrtěmi a celým městem vytvářet federace, spojovat se se samosprávnými radami pracujících, přizpůsobovat se a růst vzhledem k podmínkám, v nichž působí, a vyzbrojit se politickou způsobilostí provádět rozhodující útoky, které přinesou zlepšení naší třídě jako celku.

1Postindustriální region na severovýchodě centrální části Spojených států amerických. Od osmdesátých let dvacátého století zde dochází k úpadku průmyslové výroby a s ním i k úpadku zdejších měst.

(přeloženo z angl. originálu na http://linchpin.ca/?q=content/run-town-building-class-power-city)

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someone